Guaréza zanzibarská: endemický symbol křehkosti ostrovního ekosystému

Zanzibar je místo, které v turistických katalozích nebo na Instagramu působí jako dokonalý tropický sen, ale když se člověk zadívá hlouběji, zjistí, že tenhle ostrov má mnohem vzácnější poklady než bílé pláže a výhledy na tyrkysové moře.

Jedním z nich je Guaréza zanzibarská, primát, který nikam nespěchá, vše pozoruje shora a tváří se, že svět je v pořádku, dokud mu někdo nesáhne na listy. Tahle opice má ale jen jeden domov. A tím je ostrov Unguja, hlavní část Zanzibaru.

Nikde jinde na světě ji nenajdete. Ani v žádné ZOO. Možná by si někdo řekl, že je to od přírody trochu risk, ale Guaréza to tak má už tisíce let a docela jí to funguje.

Historie samotného druhu se začala psát dávno předtím, než Evropané objevili, že je dobrý nápad dát si na dovolené grilovanou chobotnici a plážovou masáž (tady asi bez happyendu :D).

První vědecky doložené záznamy o Guaréze pocházejí ze 60. let 19. století, kdy ji britský lékař a přírodovědec John Kirk popsal během expedic na východoafrické pobřeží. Tehdy nikdo netušil, že tahle opice se jednoho dne stane symbolem ostrovní ekologie a vlajkovým druhem ochrany přírody.

Kirk si všiml zvláštního tvaru lebky, jiného poměru končetin a hlavně charakteristického rezavého zbarvení hřbetu. Když k tomu přidal jejich neodolatelně zamyšlený výraz, měl jasno: “Tohle je unikát.” A taky že je!

Unikát ale musí někdo chránit, jinak dlouho unikátem nezůstane. A tady se objevuje Jozani. Oblast byla dlouho známá jako největší souvislý zbytek původního lesa na ostrově, ale oficiální status národního parku získala až v roce 2004.

Dnes pokrývá přibližně 50 km², což je na ostrovní poměry docela království. Pro Guarézu je to ale spíš bezpečný přístav v moři změn, protože mimo park už krajina není to, co bývala: lesy ustoupily vesnicím, polím, kokosovým plantážím a turistickým projektům. Jozani tedy není jen „jedno z míst“, je to srdce ostrovní biodiverzity.

Populace guaréz se odhaduje zhruba na 5800 až 6000 jedinců (z bádání mezi roky 2015-2017. To je mimochodem nejpřesnější číslo, jaké kdy o druhu existovalo. Ještě v 70. letech se totiž běžně uvádělo, že jich je jen 200 až 300. To opravdu není mnoho. Zlepšení přišlo díky kombinaci ochrany, osvěty a toho, že místní komunity začaly chápat, že živá opice je ekonomicky cennější než mrtvá.

Ekoturismus udělal své a Guaréza se stala tváří Jozani stejně samozřejmě jako lev je tváří Serengeti.

Sociální život guarézy je poutavější, než by leckdo čekal. Žijí ve skupinách od 20 do 50 jedinců, nejběžnější je kolem třiceti. Skupiny tvoří samice a jejich mláďata, zatímco dospělí samci mohou skupinu opustit a hledat si nové teritorium, i když jsou vždy někde poblíž v čele se svým alfasamcem.

Je to společenství, které funguje na pevných sociálních vazbách, komunikaci a sdílení zdrojů. Když Guaréza žere listy, žere pořádně. Denně stráví hledáním potravy tři až pět hodin a sežere přibližně 600 až 800 gramů listů.

Jozani samotné není jen „procházka lesem“. Je to malý biologický vesmír. V groundwater forest rostou stromy, které dosahují výšek až třiceti metrů. Mangrovy v okolí Chwaka Bay tvoří jeden z nejcennějších přírodních filtrů ostrova, protože chrání pobřeží před erozí, podporují rybí populaci a poskytují hnízdní prostory ptákům.

Ptáků tu mimochodem žije kolem 160 druhů a některé si na lidské přítomnosti už tak zvykly, že dělají dojem profesionálních modelek.

Nad tím vším poletují desítky druhů motýlů a v podrostu se velmi vzácně objevuje Duiker adersův, malá antilopa, takzvaný dik-dik.

Turismus v Jozani dnes tvoří výrazný pilíř ekonomiky regionu. Ročně sem zavítá mezi 10 a 12 tisíci návštěvníky, ačkoli by kapacita zvládla i víc. Park se tomu ale brání, protože ví, že příliš mnoho turistů může guarézám uškodit. Když se na vás dívá opice, která po tisíce let nikdy neviděla dav lidí s telefony, není to úplně malý kulturní šok. Naštěstí si už jich mnoho na lidi zvyklo. 

Proto se dbá na přísná pravidla: turisté se drží na pěšinách, průvodci kontrolují chování skupin a krmení zvířat je přísně zakázáno. Mimochodem – důvod zákazu krmení není jen „aby si nenavykly“. Guarézí žaludek je tak specializovaný, že i malé množství lidské stravy může způsobit vážné zažívací potíže. Nechcete být tím turistou, který způsobil ekologický problém jen proto, že chtěl dát opici sušenku.

A co se týče sezóny: nejlepší čas na návštěvu je od června do října, kdy je sucho, teploty příjemné a guarézové se často přesunují níže v korunách stromů. V listopadu přijde krátká dešťová sezona, která dodá lesu nádherné barvy a pachy, ale taky trochu bláta. V prosinci až únoru je počasí opět velmi stabilní a suché, ale turistů víc.

Když přijdete v březnu nebo dubnu, můžete mít les skoro sami pro sebe, jen musíte počítat s tím, že příroda tehdy testuje kvalitu vašich bot.

Historie parku i opic ukazuje něco důležitého: Když společnost začne dávat přírodě hodnotu, příroda začíná vracet. V 90. letech byla situace guaréze kritická, dnes je stabilizovaná. Ne ideální, ale lepší.

Park má už přes dvacet let funkční management, vznikly ekologické koridory, omezilo se kácení a zavedly se programy, které podporují místní obyvatele. Přibyly i retardéry na silnici, která park protíná a ubylo tak úmrtí pod koly aut. Včelařské projekty, mangrovové farmy, edukační centra – všechno dohromady tvoří mozaiku toho, čemu se říká komunitní ochrana. Když vesnice dostává příjem z turismu, začne chránit les sama, protože ví, že jí přináší budoucnost.

Guaréza zanzibarská tedy není jen opice, kterou si vyfotíte na procházce. Je to příběh ostrova, který se naučil chránit své dědictví, a příběh lesa, který přežil díky tomu, že lidé konečně začali poslouchat biologové dřív, než bylo pozdě. A hlavně je to příběh o tom, že i když svět někdy působí chaoticky, rudý colobus na větvi stromu dokáže připomenout, že harmonie je pořád možná. Stačí ji nerušit.

Někdo by si možná řekl: “Jéé, další opice, ty už jsme viděli v Thajsku, jééé další jakoby zajímavej les”, ale tady jde vážně o víc a pokud vám průvoce jak Jozani, tak primáty samotné dobře a edukovaně představí, neudělá z toho komedii, což mají bohužel lokální průvoddci často ve zvyku, odnesete si skutečně velký zážitek.

Osobně jsem v Jozani byl nesčetněkrát, troufnu si odhadnout, že zcela určitě jsem sem za těch devět sezon vstoupil více jak 200x.

Všechny zde publikované fotky jsem udělal během posledních dvou nebo tří let a jde o extrémně hrubý výňatek. Klientům vždycky dávám fotky Guaréz z toho konkrétního výlety k dispozici zdarma :)